Z reprezentačního kempu na transplantaci jater. Bartovič si místo v libereckém A-týmu zasluhuje.
Všechno začalo, když se uprostřed loňského léta připravoval s reprezentací do 18 let na tradiční Hlinka Gretzky Cup. Únava, bolesti břicha, nechutenství, zežloutnutí kůže.
„Dospělo to až tak daleko, že jsem musel opustit kemp národního týmu, jet do nemocnice a tam už to šlo rychle,“ vzpomíná osmnáctiletý útočník Adrien Bartovič na kritické chvíle. „Doktoři si nejdřív mysleli, že mám žloutenku, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem musel podstoupit transplantaci jater. Díkybohu se rychle našel dárce.“
Jméno Bartovič má v Liberci zvuk. Za Bílé Tygry dříve hrával Adrienův otec Milan, který okusil NHL a se slovenskou reprezentací získal v roce 2012 stříbrnou medaili na mistrovství světa. Syn šel v jeho stopách, s hokejem začal v Liberci a v patnácti letech zamířil do Švédska, kde však kvůli vážnému onemocnění jater předčasně skončil.
Byl váš stav tak akutní, že vás přímo ohrožoval na životě?
Podle lékařů stačily dva, tři dny a dneska jsem tady nemusel být. Odcházely mi životní funkce, měl jsem špatný tlak a musel mít kyslíkovou masku, abych mohl vůbec dýchat. Šance, že přežiju, byla malá a na to, že se vrátím k hokeji, ještě menší. Ale zázraky se dějí. Musím poděkovat doktorům a sestřičkám z IKEM. Je neuvěřitelné, co dokážou. Zachránili mi život.
Dárce jater se musel najít doslova bleskově…
Ano, snad do dvanácti hodin, bylo to neskutečně rychlé. Prostě zázrak.
Jak jste se po transplantaci zotavoval?
Dva dny jsem byl v umělém spánku. Operace byla náročná a ze začátku jsem se nemohl ani posadit. Pak jsem začal chodit nejdřív po nemocnici, postupně i do schodů. Někteří lidé stráví po transplantaci v nemocnici i dva měsíce, já odcházel už po deseti dnech. Neskutečné. Když mě pustili, hned mě zajímalo, kdy můžu znovu začít trénovat na ledě, což ale samozřejmě nešlo. Nejdřív jsem šlapal na kole do 140 tepů za minutu, pak mi doktoři dovolili zadýchat se víc a nakonec mě pustili na led. Všechno šlo pomalými krůčky.
Skoro na rok jste vypadl ze hry, jak jste se s tím vyrovnával?
Pomohli mi rodina a kamarádi, v nemocnici byli i psychologové. Pro mladého kluka jako já to nebylo nictři velké věci v jednom roce. Ale snažil jsem se být pořád zaměstnaný a všichni mi pomáhali.
